FF Sanjo Sayuri

Síla jednoho pocitu [3. díl]

5. listopadu 2013 v 0:02 | napsala Sanjo Sayuri
Kolem mě bylo ticho, neslyšela jsem skoro žádné zvuky. Tohle místo bylo opravdu nevyužívané. Rozespale jsem si zakryla pravou rukou zívající ústa, zatím co levou rukou jsem si promnula oči. Bylo na čase něco podniknout. Postavila jsem se na nohy, oprášila své oblečení a krokem se vydala do ulic vesnice z bezpečného a nevyužívaného úkrytu Listové. Jako všude jinde lidé tvořili hloučky na ulici u stánků a dohadovali se o ceny různých surovin. Stáhla jsem ze zad batoh a začala jej prohrabovat. Jestli jsem je mínila sledovat, jak si nakupují jídlo, něco jsem také potřebovala nakoupit. Když konečně mé prsty nahmatali menší šitý váček, vytáhla jsem jej a přistoupila ke stánku s pečivem.

Síla jednoho pocitu [2. díl]

21. října 2013 v 17:25 | napsala Sanjo Sayuri
Stařec v obdivném výrazu vzhlédl ke mně. "Ale Kasumi, snad k té vesnici nechováš zlostné pocity." Překvapeně jsem se na něj podívala a zakroutila jsem hlavou. Samozřejmě, že nebudu mít nenávistné pocity pro vesnici, v které mi zaručili tak krušné dětství. Teď když jsem se cítila silná, opravdu jsem si přála objevit se před nimi a ukázat jim, že tentokrát by se mě nedokázali ani dotknout, ovšem to nemůžu. Byla to snad ironie mého života? Raději jsem se soustředila zpět na mého učitele, toho, který mě tehdy unesl. Ano jeho jsem proklínala také, ale na rozdíl od nich se ke mně choval jinak. "Ještě něco mi chceš sdělit, starče?" Otázala jsem se jej, když v tom do místnosti vtrhli dva mladší kluci s menší klecí v rukách. "Máme je, pane Akeno!" Hulákali radostně a klec pozdvihli do výšky. Aspoň někdo mu rád lovil další příživníky. Když spatřil klec, okamžitě vyskočil na nohy a své nové mazlíčky si šel převzat od kluků, aniž by řekl nějaké slovo, v milém gestu jim pohladil vlasy jako vděk a běžel ke klecím, kde si je vypustil. Mezitím sekretářky odměnili kluky drobnými a ti zmizeli zpět v chodbách, odkud přišli. "Takže?" Zabručela jsem, když byly krysy mnohem důležitější než já. Ano, nesnášela jsem ten pocit, nesnášela jsem ho zvláště, když to byla krysa. S ublíženým výrazem, kterým mi dával vědět, že na mě nezapomněl, se konečně dal do řeči. "Zajdi vedle do místnosti a přečti si, co senioři za těch pár let o Listové nasbírali. Jakmile skončíš, můžeš vyrazit. Znáš to, v případě nutnosti tě budeme kontaktovat. Užívej si to Kasumi, ne často jdeš na dovolenou." Šokovaně jsem se na něj podívala. Jak to myslel? Dovolenou? O co mu opravdu šlo, to by mě opravdu zajímalo. Jediné v co jsem doufala, že neudělá seniora již i ze mě. Vydala jsem se tedy do vedlejší knihovny.

Síla jednoho pocitu [1. díl]

19. října 2013 v 18:01 | napsala Sanjo Sayuri
Co se stane, když malá dívka je pro ni z neznámých důvodů považována ostatními za odpad, je šikanována, přehlížena a na pokraji svých sil. Jediný kdo ji ze dna své mysli ovšem vytáhne je přesný opak jí, mladý kluk, který je nepřehlédnutelný a všemi milován. A ona pomalu začne pociťovat to co je jejímu srdci neznámé "mít rád". Jenže jednoho dne je unesena tajným klanem, který ji vychová jako tajného špeha a nájemného vraha. Po několika letech jí je přidělena mise, infiltrovat jednu vesnici, jenže jakým šokem pro ní bude, když spatří právě jeho? Provede svojí misi podle pokynů a nebo ji sabotuje?

Život za život 1/3

25. listopadu 2012 v 11:27 | napsala Sanjo Sayuri

Oči mlhavě pozorovaly mihotající se plamen svíčky, kterou v rukou svíral jeden z mužů v místnosti. Sklopila jsem pomalu víčka, až jsem oči plně zavřela a hlavu jsem sklonila k zemi. Do očí se mi draly slzy smutku a zloby. Pevně jsem zaťala pěsti, až jsem cítila, jak se mi provaz zařezával do zápěstí. Muž na mě opět promluvil a přinutil mě tak se na něj podívat. Nic jsem mu ovšem nerozuměla, vše bylo pro mě mlhavé a já pomalu ztrácela vědomí.

Sensō zōn [Válečná zóna] - Prolog, Nábor!

11. ledna 2012 v 20:09 | napsala Sanjo Sayuri
Z křoví vyskočil zajíc a uháněl pryč. Zřejmě ho vylekal hluk nedaleko. Vedoucí skupiny ninjů, kteří postupovali napříč temným lesem, který se naskytoval svými krásami měli naspěch. Nebyly zde jediní a byli si toho dobře vědomi. V tom ticho probodl něčí hlas. "Je to už blízko." Všichni mu věnovali chápavý pohled a pak se soustředili na cestu před sebou. Zrovna dnes se v tomhle lese měli setkat vyslanci ze všech zemí. Jednalo se o velmi důležitou misi a nikdo z nich nevěděl, co ve svitcích, které nesou je. Slunce se již sklánělo k západu a na obloze se začali objevovat temně černé mraky. Do minuty zatáhli celou oblohu. Směřovali na ni nedůvěřivé pohledy všech ninjů a zvěř se rozprchla z lesa pryč. Les zahalila mlha, nebylo si vidět ani na ruku, když v tom bylo slyšet hlasité burácení a v tom se z nebe snesl blesk. Ti, jež se dostali do vyšších míst na stromech mohli aspoň vidět na oblohu, kterou právě prolítl obrovský meteorit, který se rozdělil na třináct kusů. Každý dopadl do jiné části lesa. Ti, kteří to viděli se rozeběhli okamžitě k tomu, který při dopadu podivně zářil.

Pomstou doprovázená |13|

19. června 2011 v 18:12 | napsala Akadou Yahoo
"Jdeš v pravý čas!" ozvalo se, když jsem ztuhla ve dveřích. Uvnitř stálo několik ninjů, podle pohledu jsem usoudila, že všichni budou jouniny a mezi nimi stál Hokage. "Proč pak jste mě volal?" zeptala jsem se a očekávala jsem zpáteční odezvu. "No, to vysvětlím za chvíli," odmlčel se a poté pokračoval "zatím si všichni stoupněte do řady." Po těchto slovech si usedl za svůj stůl a všichni jsme tak vykonali. Vedle něj si stoupli starší a pozorně si nás prohlíželi s papíry v rukách. "Žádné jiné jste nenašel?" ozvalo se z úst starší ženy po pravém boku Hokageho. "Lepší? Myslím, že tihle jsou dostačující." Odsekl ji a lehce zavřel oči a stál si za svým názorem. Vytřeštila jsem oči. "Dostačující? Na co?" nevěděla jsem co se děje a celkem mě to znervózňovalo "Dobře, tak tedy s nimi souhlasíme. Přidělte je tak, aby si rozuměli."

Pomstou doprovázená |12|

16. června 2011 v 18:40 | napsala Akadou Yahoo
Procházely jsme uličkami Konohy. Cesty ozařoval svit zapadajícího slunce. Poté jsme zabočili od užších ulic, kde nikdo skoro nechodil. Světlo tam ubývalo, v tom zpomalil a podíval se na mě "Poslyš, řekni mi popravdě jaký je tvůj cíl." V jeho hlase byl znát strach, zřejmě strach z odpovědi. Překvapeně jsem se na něj podívala a poté šáhla pro kunai. Rychlostí jsem ho přitiskla na stěnu a položila mu kunai ke krku. "Co všechno víš?" zeptala jsem se ho s vražedným pohledem v obličeji a kunai jsem přitiskla. Zklamaným pohledem se na mě podíval a poté svůj pohled upřel do země. Odstoupila jsem od něj o krok, přehodila kunai a nabídla mu ho, na tváři se mi objevil úsměv a vše jsem poté konstatovala slovy "Chtělo by to úsměv, byl to pouze žert." Znovu se naše oči setkaly a na jeho tváři se objevil neochotný úsměv "Aha, už jsem se lekl, že to myslíš vážně.". Schovala jsem kunai zpět do pouzdra a on rukou zabrouzdal do jedné ze svých kapes. "Tu máš." Podíval se opět na mě a do ruky mi vložil čelenku Konohy. "Již jsi členem naší vesnice a jako správný ninja bys ji mněla nosit." Po těchto slovech se mu na tváři objevil pravý úsměv. "Arigato!" křikla jsem radostí a popadla čelenku.

Pomstou doprovázená |11|

14. června 2011 v 13:37 | napsala Akadou Yahoo
Jeho ruky zrychlily a začaly skládat pečetě, několik za sebou. Nejdříve se kolem mě vytvořilo asi devět klonů, poté mu z úst začala vytryskávat voda a zakryla celou plochu. Soustředila jsem se na chodidla a postavila se na vodu. Vzpomněla jsem si na den, kdy nás to sensei učil. Na ulici, v kaluži po dešti. V tom jsem uslyšela hlasité cákání vody a naproti mně se řítily pouze čtyři klony. Díky moji nepozornosti ukryl někde ty další. Rychle jsem podřepla a na obě nohy si přivázala kunaie. Stálo se na nich hůř, ale byly výhodné pro taijutsu. První klon zaútočil, chytla jsem ho za zápěstí, protáhla kolem sebe a kolenem zasadila ránu do hrudi. Během chvíle se objevil kolem mě mrak po zrušení klonu. Pořádně jsem se nadechla a poté vzduchem z plic a zapomocí čakry, jsem kouř odehnala. V tom se zezadu na mě řítil další klon. Podřepla jsem a přetočila se na patě, lehla si na vodu a klon vykopla do vzduchu a posledním úderem ho špičkou kunaie na mé botě zasáhla do břicha. To byl další klon z krku. Nemám čas, tu ale vyvádět hlouposti.

Pomstou doprovázená |10|

13. června 2011 v 16:05 | napsala Akadou Yahoo
"Gomenasai, já jim to zapomněl říct." Tvářil se nevině a rukou si projížděl vlasy. Nahodila jsem na něj vražedný pohled, ovšem rychle jsem přešla do smíchu, i ten pohled by mohl něco naznačit. Nakonec jsme se tomu smáli oba dva. V tom přešel ke mně a pomalu je odepl a já byla opět volná "Myslíš, že do zítřka dokážeš nabrat své síly zpět?" začal s řečí on "Samozřejmě, proč?" na tváři se mi objevil milý pohled a podívala se mu do očí. "No protože, abychom určili tvoji hodnost, musíš podstoupit souboj a podle tvých schopností a splnění cíle to určíme. Ovšem nenašel jsem nikoho jiného než jednoho z nejsilnějších jouninu." Po téhle větě mu úsměv z tváře zmizel a podíval se do země. "Už, aby ten den nastal!" vykřikla jsem radostí, aniž bych si uvědomila, že je již noc. Což znamená, že za chvíli bude zítřek. Poté mě mlčky doprovodil domů, předal mi tašku s oblečením a klíče od bytu. "Aragatou." Stihla jsem ještě jen poděkovat, než opět zmizel. Absolvovala jsem opětovnou cestu nahoru do postele a do chvíle usnula.

Pomstou doprovázená |9|

12. června 2011 v 8:20 | napsala Akadou Yahoo
V místnosti se ozývalo pouze šustění papíru, náhle ho přerušil radostný výkřik Hokageho "Mám to!" a co nejrychleji se otočil ke mně. "Tady!" s úsměvem na tváři mi podstrčil papír pod nos. "Pěkné, arigatou!" kochala jsem se obrázkem bytu. "Ale." Pronesla jsem za chvíli. "Nájemné na první měsíc ti zaplatíme, než ti seženeme práci, abys z toho dokázala vyžít." Opět na mě směřoval radostný úsměv, jenže ta slova mě šokovala. "Práci?" ukvapeně jsem mu položil otázku, ta se dočkala pouze přikývnutí. "To už nemůžu být ninja?" moje radost z hlasu mizela a sklopila jsem oči k zemi.
 
 

Reklama