Kamarádka, která nemá příliš v lásce Shikamarua (= kdyby mohla, prodala by ho na nucené práce do uranových dolů) ani fakt, že Hidan skončil pod kameny, si vyžádala povídku, ve které by se celý scénář památného výbuchu odvíjel trochu jinak. Snažila jsem se. :)
Něčím jménem
Měl ho. Dostal ho.
Visel nad černající se dírou v zemi, omotaný desítkami metrů ocelových lanek, na kterých byly pár centimetrů od sebe umístěny papírové bomby.
I teď z jeho úst sršely nadávky. I teď si myslel, že nemůže prohrát.
I teď se smál.
Sáhl do kapsy a vytáhl stříbrný zapalovač po muži, kterému měl ještě nedávno ošemetné nutkání říkat "Tati". Jeho mistr už tu ale nebyl. A teď tu nebude ani ten, kdo je tím vinen.
Padám. Řítím se do tmy a nevím, co mě čeká na jejím konci. Světlo? Prázdno? Nejsem si jistý. Možná nic. Možná, že se osud konečně slituje a nechá mě na pokoji. Možná, že už mi nenachystá žádné další nepříjemné překvapení.
I když o tom pochybuji.
Den, kdy tohle celé začalo, se odehrál před dvěma lety. Tehdy mi bylo pět. Nepamatuji se, jak se to stalo, prostě jsem najednou věděl, že maminka s tatínkem jsou pryč a už nikdy se nevrátí. Stál jsem v pokojíčku a nemohl ven- tatínek dveře před odchodem zvenčí zamkl. Nic neřekli. Nic neudělali. Prostě odešli.
A proč, to jsem netušil- věděl jsem jen, že tatínek byl den předtím moc smutný a maminka taky. Možná, že plakala. A po té, toho dne z rána, se oba chovali tak, jakoby se nic nedělo, i když jsem věděl, že úsměvy na jejich tvářích jsou falešné. A když se pokoušeli uměle smát a tatínek mě vzal do náručí a dlouho mě tiskl, rozbrečel jsem se. Měl jsem strach a nevěděl z čeho.
Září tak zlatě, nevinně... líbí se ti tak, jako mě?
Pamatuješ... seděli jsme takhle v trávě a sledovali je. Tys mě houpal na koleni a já, sotva poloviční tvé výšky, jsem na ně valil oči a představoval si je jako malé motýlky, kteří se třepotají na obloze, jako světlušky... jen je uchopit... a tys mi jmenoval jednotlivá souhvězdí, smál jsi se mé dětské naivitě a úctě, se kterou jsem až bázlivě v duchu vzýval každou z nich a prosil ji, aby slétla... věděl jsi to, vždycky jsi uhodl, na co tvůj mladší bráška myslí... ale neřekl jsi nic, jen jsi se smál a vyprávěl mi o nich...
Tehdy se mi to strašně líbilo. Ty chvíle společného světla. To opomenutí okolního světa...
Proč to tak nezůstalo?
Byl bych teď málem tak vysoký jako ty, možná i trošičku vyšší. Mohli jsme teď znovu sedět v trávě, sledovat hvězdy, povídat si...
Makki seděl na židli v kuchyni a opět hleděl do knížky. Macuri byl v práci, teď pracoval jako asistent u jedné cestovní firmy. Odmítl zůstat ve svém starém zaměstnání; chtěl být více doma a trávit čas s Makkim, aby mu vynahradil ta ztracená léta v temnu....
Makkiho uvádělo do rozpaků, že si o něj najednou někdo dělá tokové starosti. Připadalo mu, že on toho dělá pro Macuriho tak málo.... snažil se co mohl, aby mu pomohl alespoň v domácnosti, ale Macuri ho téměř nenechal. Vždy, když Makki začal něco dělat, ihned ho od práce odstrčil s tím, že je ještě příliš zesláblý z nemocnice a musí odpočívat. Bylo sice pravdou, že se Makki stále plně nezotavil, ale lehké práce už dělat mohl, to Macuri nemohl popřít. A stejně ho téměř nikdy nenechal.... Makki si povzdechl. Macuri byl hrozně milý, stále se usmíval a on se s ním cítil... jak? V bezpečí? Doma? Nevěděl, jak to popsat. Konečně našel místo, kam patří. Konečně našel svého bratra, člověka, který ho má rád. Byl za Macuriho tolik vděčný, že měl občas chuť jen tak mu skočit kolem krku a smát se jako blázen. Neudělal to, ale často ho objímal a Macuri objímal jeho. Dávali si tak mlčky najevo, že teď už je vše v pořádku. Že teď už se nemusejí bát dalšího odloučení.
Ale i přesto se Makkimu zdálo něco špatně. Něco v něm vzbuzovalo strach a on nevěděl co. Jakoby se nad ním stahovala temná mračna a on se o nich do poslední chvíle nedozvěděl, jelikož hleděl do země a ani nepohlédl na oblohu....
Další díl. ;D Srdečně doufám, že se pobavíte a přeji dobrou zábavu u sledování souboje Jultcha vs kočka a... toho, co je v povídce. :D
"Jsme přítomni?" Šéfka klanu vstoupila do místnosti s obětní figurkou v ruce. Odpovědí jí bylo kývnutí hlav osmi lidí, respektive členů největší zločinecké organizace na světě, sedících na svých přesně daných stanovištích.
Tak to alespoň mělo vypadat. Tvrdou realitou ovšem zůstával fakt, že situace vypadala takto...
"Jsme tu všichni, lidi?" Annshi vešla do místnosti pevně třímaje plyšového králíčka a květináč. "Jo." "Hm." "Vypadá to tak..." "Musíme?" "Asi." "Jo jo..." "Mám to spočítat?" "Ne." Osm odpovědí osmi hlav sedících na krcích osmi členů Největší zločinecké organizace na světě, jak se tito lidé jali pojmenovat, zaznělo za nesourodého mručení a zvucích občasného zachrápání, linoucího se ze skříně. Oni členové byli posázeni tam, kam je na poslední chvíli napadlo si sednout, popřípadě kde zrovna zbylo místo, pokud možno bez pavouků a obalů od sušenek. Ještěrka se usalašila na plyšovém slonovi, Čajíček obsadila polštář u krbu, Minnoza, která se stále ještě plně nezotavila z dvojího nárazu tlakové vlny, se odpotácela na pohovku spolu s Naku a Nickolajkou a Jultcha si právě dávala s Čiki-chan kámen-nůžky-papír o poslední volnou lenošku.
Zde je první díl slíbené CNFC povídky. :D Pevně doufám, že vás nezklamu a vzhledem k tomu, že tohle je teprve rpvní část, mělo by vás tam být ještě hodně. :D (Já se tam objevím taky, ale... jsem tvor stydlivý, dejte mi čas. :D) Přeji dobrou zábavu a bacha na křečky! :D
"KŘEČCI OVLÁDNOU SVĚT!!!" Ještěrka vpálila do do dvěří jako pominutá, zuřivě ukazovala rukama kamsi ven, zvrhla vázu a sejmunla Annshi dveřmi. Ta momentálně kriticky hodnotila kariéru zarážky na dveře.
"Dřív než se tak stane," ozvalo se z poza dveří sténavě "ty ten svět vyvraždíš a na ty nebohé křečky nezbyde nic." Annshi se vyhrabala na nohy, s povzdechem dala poslední sbohem oné rozflákané váze na zemi a věnovala se Ještěrce. "Co, ptám se CO JE TOHLE ZASE ZA KRAVINU?!" Ještěrka se ustrašeně skrčila. "T-to Jultcha... říkala ž-že p-prý Č-čajíček říkala..." "JUUUUUULTCHOOOOOOOOOO!!!!!" Zařvala Annshi tak hlasitě, že kočka, do teď zvědavě sledující běh událostí, ustrašeně zalezla pod postel a za ní se tam urychleně nahrnula i Ještěrka. "Už zase hoří?" Jultcha vyběhla z kuchyně, na sobě kuchařskou zástěru a v ruce vařečku s povlakem čehosi, co matně připomínalo těsto na palačinky. "Proč jsi nakecala Ještěrce, že křečci ovládnou svět?! Co je to za pitomost?!" Soptila Annshi. "To není pitomost ale pravda!" bránila se Jultcha. "Čajíček to řekla!" "ČÁÁÁÁÁJÍÍÍÍÍÍÍÍÍČKŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ!!!!!" zařvala Annshi a s Jultchou už pod postelí pomalu nebylo k hnutí.
Další díl :D Já vím, dala jsem si načas… Můj ty smutku, polepším se….. :D
Makki se s trhnutím probral. První myšlenka vyplozená jeho omámenou myslí byla, že má před očima tmu. Druhá, že neví kde je a třetí, že neví kde je Macuri ani kolik času uběhlo. Dezorientovaný, vyprahlý, slepý, zesláblý, bezbranný a vyděšený. Nic neslyšel, nacházel se v naprosté prázdnotě. Věděl, že nespí. Že se mu to nezdá. Ale kolem něj bylo jen ticho, ticho a tma.
Ležel v temnotě, nemohl se pohnout a strach mu svíral hrdlo. Chtěl křičet o pomoc, ale z úst mu vyšlo jen tlumené zasténání. A na pláč už neměl sílu….
Další díl, další díl… co říct dál? Hezké počtení těm asi dvěma lidem, co to čtou. ;D
Ichivoto si Makkiho chvíli projížděl bedlivým pohledem. Bylo zřejmé, že mu moc nevěří. "Makki, nemusíš se bát. Jsi v bezpečí, nehrozí ti nic, co-" zarazil se, jelikož Makki znovu dvakrát mrkl, tentokrát mnohem důrazněji než předtím. Ichivoto si povzdechl a uchopil blok se zápisky. "Už kvůli tobě doufám, že nelžeš." Řekl a vstal. "Teď je poledne. Večer za tebou přijdu a řeknu ti, jak dopadly bratrovy testy. Zatím se pokus usnout, potřebuješ odpočinek." Povzbudivě se usmál, naposledy mu projel čupřinu na čele a pak odešel. Makki zůstal v pokoji sám a zašedlá bílá se z ničeho nic opět začala měnit na depresivní. Prázdnota místnosti mu naléhala na hrudník a bránila mu zvolna dýchat. Ticho bylo ohlušující, pravidelný zvuk měřicích přístrojů budil dojem, že je člověk na světě docela sám a v zašedlém nemocničním pokoji čeká na smrt.
Zdar :D Zde je další díl, tak snad se bude líbit ;) Jako obvykle přeji pěkné počtení :D
Makki se s trhnutím probudil. Roztěkaně se rozhlížel kolem sebe. Hlava se odmítala pohnout, takže zbývaly oči, které třaslavě přejížděly místnost vyprahlým pohledem.
Projela jím vlna děsu. Kde je? Co se stalo? Myšlenky mu přeskakovaly jako hejno much. Co se to s ním jen děje? Nemohl pohnout tělem, v uších mu hučelo a hlava mu třeštila k neunesení.
Konečně šelest z jeho hlavy trochu pominul. Zaslechl pravidelné pípání měřicích přístrojů. Depresivní bílá na stěnách dávala znát, že se nachází v jednom z mnoha pokojů zdejší nemocnice.
Když zjistil, kde je, zděšení trochu pominulo. Ne o moc, ale uklidnil se alespoň natolik, aby dokázal zvolna dýchat a jasně uvažovat. Vzpomněl si na to, co se stalo- na Macuriho, na nůž, krev, na jeho divné chování a následnou změnu…. nevěděl, co si má myslet.
typ na léto: 
