FF Ješterka

Ve jménu lásky 2

19. března 2011 v 10:22 | napsala Ješterka
Omlouvám se hrozně moc. Úplně jsem zapomněla že mám něco rozepsaného, tudíž jsem nic psát nechtěla. Ještě jednou, omluvte mě za neaktivitu .^^

Lehla jsem si na postel,a chvíli jsem jen uklidnovala rychlý tep.V tuhle chvíli mi i něco obvykle tak snadného zabralo drahocenné minuty.Zavřela jsem oči.At už měla být má klidná a tichá stránka potlačena sebevětší zlobou,pořád nemohla být utlačena natolik,aby na mě nekřičela z mého nitra,že to co se chystám udělat není tak úplně správné.Ale co?je to přece ve jménu lásky.A to je podle všech knih správné.Pomalu jsem se narovnala,a začala jsem se přehrabovat v nočním stolku.Vždycky jsem si tam schovávala pár nutnných věcí,jako je pár cukrovinek,a deníček,jako nejedna malá holka.Tyhle nutnosti ale čítaly také nůž.Úplně obyčejný kuchynský nůž.Sice trochu rezavý,ale pořád dobře sloužící.Párkrát jsem si ho přehodila v rukou,a prsty jsem přejížděla po čepeli,po které jsem sjela k rukojeti.Nechala jsem prsty klouzat po částečně rozleptané plastové hmotě,jako bych je chtěla nechat se seznámit s předmětem,který budou nuceny sevřít pevněji,než kdy předtím.Spánky mi pomalu tepaly,a já cítila jak se drobné údery zrychlují.Bez jakýchkoliv jiných příprav jsem si strčila hustě popsaný papír do kapsy,a i s nožem jsem vyskočila ven do tmy,která pravděpodobně dobře skryla mou siluetu.Ale jsem si jistá,že běsnící touhu po pomstě zakrýt nemohla.

Ve jménu lásky 1

19. února 2011 v 10:22 | napsala Ješterka
"Miluji tě."Věta kterou jsem toužila slyšet každou chvíli kdy jsi mi byl poblíž.Úplně každou.Věř nebo ne,ale já se toho že ji uslyším nevzdala nikdy.Tak jako jsi to dělal ty.Pokaždé když jsi řekl to své "Já držím slovo"-které mi ted připadá nesmyslné-jsem se utvrdila v tom,že to co se chystám provést,je správné.Vždyt se přece vždycky říkalo- "Láska hýbe světem." Věřila jsem tomu.Opravdu věřila.Celé mé dětství.Věřila jsem tomu jako spousta dívek v tomhle světě.Jako miliony dívenek,které ronily slzy pro lásky,které měli být ztraceny,a tím přísovím se utěšovali,když byli odmítnuty .Já , jedna z nich-jako zrníčko v přelévajícím se moři smítek.Některé z nich z  tohoto přísloví vyrostou po prvním polibku.Některé-jako já-ne.Já, jedna z nich-jako zrníčko v houpajících se vlnkách smítek-jsem zůstala nepolíbená.Ale léta šla dál, a já rostla.Pak většina z nás-ve víru všech těch zuřivých "teen" citů-konečně dosáhla svého,a dočkala se opětování jejich "lásky".A já jako jedna z posledních-jako zrnko vytržené ze společnosti všech ostatních-jsem zůstala sama.A po dalších pár letech mi došlo,že dál v přísloví "Láska hýbe světem" útěchu hledat nemohu.Protože pokud se světy nechcou hnout samy,musí jim někdo pomoci.

Živly

13. února 2011 v 13:29 | napsala Ješterka
Vím,žen tohle sem nepatří,protože se to nijak netýká anime,ani mangy,ale týk se to členky CNFC,které bych se chtěla omluvit,-Reymory,nebo taky aniki,jak ji znáte z chatu.Moná bych se ani nedivila,kdyby to sem Myzt edal,ale zkusit se to má.



Vítr.....nespoutaný,hravý,upištěný,nezaujatý,nezranitelný,melodický,ničivý a rozpustilý.Po loukách se prohání jako srnky po polích.Jako divocí koně po nejrozsáhlejších místech volnosti jinde upírané.Zvládá létat do nevídaných výšin,ve kterých se mazlí se zimními tanečnicemi-vločkami. A přitom si úplně klidně-jako nějaký nezbeda-sletí dolů,až těsně k zemi-kde žijeme  nepodstatní my-a tiše rozmlouvá s trávou.Nepostrádá sebevědomí,naopak.Má k tomu spoustu důvodů.Vždyt i člověk který se považuje za nejvyšší formu života je bezmocný,v jakémkoli sporu s ním.Moc rád zpívá...a co teprve když hraje na housle.Jeho melodie zná celý,celičký svět.
                        -Tak, jak bych přála Tobě,aby věděl celičký svět,jaká Jsi.

Část 2. kap. 8. - Prach

12. ledna 2011 v 14:59 | napsala Ješterka
      Chvíli jsem pozoroval Nahočina záda mizící mi částečně v husté spleti milionů malinkých lístečků a částečně  její vlasy posledně zmateně povlávající v poryvech větru,snažíce se vymanit ze spárů prachu těžkého jako vlastní provinilost.Když úplně zmizela, srdce se mi trochu opozdilo.
S víčky přivřenými na tenké škvírky - v důsledku malinkých částeček prachu neustále se pohupujících ve vzduchu, jako malinká stvoření, toužící složit křidýlka k zemi - jsem se otočil na sen-seie."Chm..sen-sei, co máme dělat my?" Očekával jsem, že řekne abychom jen počkali až nám dá povel jít  Nahoko pomoci, ale když ticho, které jakoby povstávalo zpod prachem udušeného rostlinstva postihlo jako jediný "zvuk" v okolí moje sluchové ústrojí, neklid mi stáhl žaludek ještě pevněji...jako velký dlouhý,hladový jedovatý had svou kořist. Za těmi keři jsme se krčili ještě nějakou chvíli, než se z klesající prašné změti vynořila čísi ruka-jako znamení "živosti" aspoň jednoho z těch čtyř,nebo jako černý prapor oznamující úmrtí zbylých tří.Teď jen zjistit, který je to případ a čí ruka to je...

Část 2.kap.7-Jak nejlépe zavraždit maminku-alias Karin,a její dokonalá rodinka

28. listopadu 2010 v 13:58 | napsala Ješterka
Tohle je z Nahočinýho pohledu...už nevím co bych měla víc napsat...už i to ubohé "enjoy"mi přijde zbytečné... :(

Bleskovou jsme opustili docela rychle.Tahle mise byla tak nějak ...tak nějak....uvolnující....po takové době je fajn,když se na vás ostatní nedívají jako na věčné cizince....jako na ztracené,ubohé,kruté,a přesto tolik opomíjené duše... .Jeden by ani neřekl,jak málo stačí k tomu, aby jste se s někým aspon trochu sblížili.Ale...i tady mi něco přestává fungovat.
Shoichi se chová pořád divněji,a to jak je v každé volné cvíli začtený do těch jeho svitků se mi taky zrovna moc nelíbí...Takhle to trvá už dost dlouho na to,aby se mi to přestalo líbit.
Nikdy mě nenechá jen tak se ho zeptat,co to čte,nebo o čem to vůbec je.Vždycky si najde nějakou výmluvu,nebo se vykroutí.....

Mlha

21. listopadu 2010 v 15:39 | napsala Ješterka
"V hrubém objetí nejjemnější látky,chytří se skrývají,krvelační od ní prchají zpátky.
Zpátky tam kde červený má nádech,
zpátky tam,kde mráz přiživuje se na zádech.



Tam mlha životy opřádá,
Tam ještě žádná Mizukage spojenectví nestřádá.
Muž hrdý a jeho společnice,
berou živoy,obhajují tradice.
Mlhu protne meč,proletí jí jehlice,
zničí život s lehkostí holubice.



Krvavá mlžná.Tak říkalo se jí.
Pak lidé znaivněli,
slepí jsou vidinou míru.
Je to tam samej hnis a smrad,
ani jeden moc odvahy neshráb.

A to chcou do války!-
prej pomáhat!

Část 2.kap.6-Lidé se mění...

7. listopadu 2010 v 18:40 | napsala Ješterka
Mooc se omlouvám za tu delší pauzu,potřebovala jsem si trochu oddychnout.Tenhle díl je z Shoichiho pohledu,takže jen-enjoy!

"Nom,víš,novej život možná neexistuje,ale vyhlazení stop po minulosi jo."Uhm...takhle holka vypadá že
by s ní mohla bejt celkem sranda."No tak co je ninjátka?!jdeme nebo co?" A nebo taky ne...
V ruce jsem pořád žmoulal ten  zapalovač.Upravila si sponku,a šli jsme.Jí se dobře dařilo
ignorovat hořící dům,který ted na říkal pod náporem hladových ohnivých jazyků,ale my
"normální" jsme na to byli trochu hůř.Každou chvíli se někdo z nás ohlédl.
Cesta odsud byla naštěstí vylidněná,takže na nás nikdo divně necivěl,
jako po cestě sem.Blesky jsou ted klidnější,skoro bych řekl,že je hezky.
"A jak dlouho se bude cestovat?" Řekla doprovázena žalostným sténáním,ozývajícího
se nám daleko za zády."No ,ted musíme vyzvednout klienata z oblačné,která .naštěstí odsud není daleko,a pak se uvidí podle okolností."

Část 2.kap.5. - Nový život

21. října 2010 v 19:49 | napsala Ješterka
Tak..tohle je z pohledu Jin....budu se snažit vám nějak přiblížit její uvažování atd...a připadá mi,že to čte čím dál tím mín lidí
tak prosím komentáře nebo nevim co....zní to namyšleně,ale není...snad...


Když jsme vyšli před krámek,protáhla jsem se.otočila jsem se na toho chlapíka s žehličkama  na tvářích....tomu bych
žehličku do rukou nikdy nedala..."Ehmmm....Jin Yoshida!"Natáhla jsem ruku s černou krajkovanou rukavičkou před sebe.
"Kiba Inuzuka....a Akamaru.."Ruku mi ale nepodal.Ušklíbla jsem se.Pche...na vlasech má furt ten džus...hihe...
to jen tak nesmyje...snad..."Tak teda kam?"Řekla jsem jak nejvíc mile jsem uměla."Na náměstí..."Zavrčel.
bylo vidět,že ho dohání k šílenství  když dělám jako že nic...Šel rychle přede mnou,a já se jen usmívala.

Část 2.kapitola 4. - Pýcha a ožralec

13. října 2010 v 15:33 | napsala Ješterka
Tákže,tohle je z Kibova pohledu,a málem jsem u toho psaní usnula.Tak lidičky(človíčku)-Itadakimasu....(jo,a nedoporučuju u toho pít,je to nebezpečný,pokud nestojíte třeba o čajovou masku,nebo utopení se v pomerančovém džusu....

Takže znova do boje...znova a znova,každý den.Postavil jsem se na jedno koleno,ale okamžitě jsem byl pasován Akamarovou tlapou na
zem.Odstrčil jsem ji,a dal se do boje s nebezpečným nepřítelem,zvaným přikrývka.Po namáhavém boji jsem se jal
setnout hlavu tomu číru na mé mozkové části hlavy.Když byl souboj u konce,a já znova skončil s vlasy jak po trojitém saltu
do bazénu,chystal jsem se stáhnou kůži z imaginárního nepřítele-alias rozepnout vchod do stanu.Když jsem sám vyhrál bitvu
proti celé armádě nástrah,a vyhrabal se ze stanu protáhnul jsem se,a vytáhnul-vysypal-akamara z pelechu,poslal jsem ho
na hlídku.

Část 2.kap.3-úvahy

6. října 2010 v 15:12 | napsala Ješterka
Namoruův pohled.předem se omlouvám za veškeré fillerové prvky,a nudné nezáživné části...gomen...


V noci bylo nad naším táborem souhvězdí Orionu.Jelikož jsem zase nemohl usnout,tak jsem jak už jsem se to za těch 16 let naučil
,vystrčil jsem hlavu ze stanu,ale nohy jsem nechal ve vydýchaném vzduchu provizorního příbytku.Hlavu jsem si podepřel rukama
,a začal jsem zkoumat oblohu.Oči mi skákaly z hvězdy na hvězdu a znovu a znovu se nemohly nevrátit
na souhvězdí pěti téměř symetricky umístěných hvězd.Když už mé oční svaly měly dost,zavřel jsem oči a začal myslí pročesávat
okolí.Chtěl jsem si najít něco úplně nenápadného a skrytého.Ignoroval jsem vysytrašenou mysl zmije,zmítající se
v pařátec arogantního a hladového jestřába.Stejně snadno jsem přešel smrt veverky v koruně dubu.
 
 

Reklama