FF Čiki-chan

Sen nebo skutečnost – 20. Díl

12. ledna 2011 v 20:00 | napsala Čiki-chan
  Další díl je tu, (pokud to někdo čte). =D

  V jediném dopise, který jsem našel. Zatím.
  "Naruto, víš, kde máš mít další hodinu?" zeptala se mě. "Ne" Tak na tohle jsem nepomyslel, protože mi vůbec nedošlo, že budu mít další hodinu v jiné třídě, a navíc mi nikdo nedal rozvrh. "Dobře, tak já tě tam dovedu" usmála se na mě naposled, než její obličej získal nic neříkající výraz ledové královny.
  Vedla mě dlouhou chodbou a já si byl jist, že i kdybych měl rozvrh, kde by byly napsány čísla učeben, netrefil bych tam. Každou chvíli se někam zatočilo. Asi po pěti minutá, kdy stačilo zazvonit na hodinu, jsme spočinuli před dveřmi. Poděkoval jsem a rozloučil se s učitelkou dějepisu. Je dobré vědět, že alespoň jeden člověk v téhle obrovské budově je ochoten mi pomoct.

Sen nebo skutečnost – 19. Díl

8. ledna 2011 v 21:41 | napsala Čiki-chan
  A je tu další díl mého ff. Doufám, že se bude líbit =)

 
  Vyběhl jsem ze své skrýše, ale něco mě zarazilo… Na místě, kde měl stát můj nepřítel, nebyl nikdo. Jen tráva se lehce vlnila ve větru. Navíc, nejenže se ztratil muž, který po mně útočil, ale zmizeli i členové mého týmu. Bylo to, jako bych se ocitl v jiném světě, ve světě, kde existuji pouze já. Pak mi to došlo. Jiný svět, jediný existující člověk. Genjutsu. Uhnul jsem kunaii letícímu přímo proti mně. Bylo to ovšem zbytečné, protože vše okolo byla jen iluze, ale iluze, která mě může zabít. Chtěl jsem narušit proud chakry v mém těle, a tak zrušit protivníkův útok, ale bylo to mnohem těžší, než jsem si myslel. Ze všech stran na mě padaly kunaie a shurikeny. Věděl jsem, že uhýbat nemá cenu, že vše je prostě jen smyšlené, ale můj mozek to nechtěl přijmout. Čím dál tím víc jsem začínal nabývat pocitu, že proti tomuto genjutsu nemám šanci. Má domněnka se ještě prohloubila, když se přede mnou objevily dvě rudé oči barvy krve. Mé tělo ztuhlo na místě. Přestal jsem se jakkoli bránit. Prostě jsem tam stál a hleděl do očí, které pro mne znamenají smrt a která jsem z hloubi duše nenáviděl od prvního okamžiku, kdy jsem je spatřil a kdy mě připravily o katanu mé matky. Pak jsem už jen ucítil tvrdý úder, který už nebyl pouhou iluzí…

Sen nebo skutečnost – 18. Díl

5. ledna 2011 v 18:40 | napsala Čiki-chan
  Vzal jsem za kliku a vstoupil do místnosti. Na první pohled v ní nebylo nic neobvyklého, prostě normální kancelář školy. Uprostřed se nacházel stůl z tmavého dřeva, za nímž seděla menší paní s obličejem bílým jako stěna. "Dobrý den, chlapče, co si přeješ?" zeptala se sladkým hlasem, který k ní vůbec neseděl. "D-dobrý den. Jmenuji se Naruto Uzumaki" začal jsem trochu nervózně. "Jsem nový student, přestupuji sem ze Sukurské školy." "Moment, říkal jsi Naruto Uzumaki?" Přikývl jsem a pozoroval ženu, kterou nejspíš napadlo najít si mé jméno v počítači. "Ach, tady to je. Naruto Uzumaki, přestupující student. Jistě. Hm, měl jsi celkem ucházející prospěch. Hm, …budeš chodit do B. Poprosím někoho, aby tě zavedl do třídy" řekla stroze. "to není nutné, stačí, když mi dáte nějaký plánek školy." "Plánek školy? Na co? Naši studenti se tu dokonale vyznají, není nutné tisknout nějaké plánky." Zvedla telefon, něco do něj zamumlala a dál pokračovala v činnosti, kterou se zabývala, než jsem přišel.

Sen nebo skutečnost – 17. Díl

30. prosince 2010 v 17:04 | napsala Čiki-chan
  Měl jsem nastoupit na Nagatskou školu.
  Ještě chvíli jsem na Naoli zíral, dokud jsem si neuvědomil, že jestli tady budu takhle postávat, přijdu první den do školy pozdě. Rychle jsem se rozloučil s Naoli a Jamamotem, který se právě vrátil z obchodu. Pak už jsem jen vyrazil na cestu.
  Přestože jsem pospíchal, nebyl jsem schopen své nohy přinutit pohybovat se rychleji. Nechtělo se mi tam. Protože…měl jsem pocit, jako by se mělo něco stát. Něco, co změní můj život, a proto jsem se bál nechat Naoli samotnou, nepřežil bych, kdyby se jí něco stalo. Pořád říkám nebo přemýšlím nad těmito věcmi, ale…co jsem pro to zatím udělal? Odpověď je prostá. NIC. Přál bych si být tím Narutem, který bojuje po boku Kakashiho, Sakury a Sasukeho. Mohl bych vytvořit rasengan. Pak bych své nepřátele zaručeně porazil.

Naruto trošku naruby – 22. Díl

24. prosince 2010 v 22:54 | napsala Čiki-chan
Další díl tohoto trhlýho ff. Je tam trochu vánoční nádech, ale fakt jen trošku. Když už máme ty Vánoce. Tento díl je fakt naruby (spletla jsem si protivníka, a když jsem to zjistila, byla jsem téměř na konci a nechtělo se mi to znova přepisovat).
ŠŤASTNÉ A VESELÉ VÁNOCE A BOHATÉHO JEŽÍŠKA =D  

"Sakura Uchiha a Dosu Kinuta. Připravte se, váš boj za chvíli začne, ale teď…si dám malou sváču." Hayate se rozplynul v obláčku kouře. Naruto za ním chtěl zařvat, ať mu taky něco přinese, ale bohužel to nestihl.
  "To je vopruz" postěžovala si Sakura, kterou už nebavilo čekat, než jí přiletěl pohlavek od ruky objevující se z kouře. "Hele, já nestihl oběd" bránil se Hayate s plnou pusou. Naruto se na něj díval trochu naštvaně, protože ho nenapadlo vzít něco i jemu.
  Hayate si vložil poslední sousto svého hamburgeru do úst. "Tak, můžeme začít. Sakuro, Dosu, přistupte. Nejdříve vám sdělím pravidla. Pravidla jsou…, že žádné nejsou. Tak tedy, začněme!" Po těchto slovech se Sakura a Dosu postavili do bojové pozice, připraveni k boji.

Naruto trošku naruby – 21. Díl (+fa)

19. prosince 2010 v 21:40 | napsala Čiki-chan
Po dlouhé  době další díl. Je o něco slabší než minulý, ale doufám, že se vám bude líbit. Prosím komenty a kritiku =D.  
  "Ježiši, pojďte, nebo přijdeme fakt pozdě" řekla Sakura. Všichni se vydali na cestu doprovázeni kašli-škyt fanfárou.
  Tým 7 dopochodoval až  do rozlehlé místnosti, kde byli ostatní soutěžící.  "J-jejda, je jich tu kašli hodně kašli, že kašli?"  třásl se Sasukemu hlas nejen kašlem. "Fakt škyt? Mně škyt se škyt ani škyt nezdáááááááááááááááááááááááá" řekl Naruto, který se vzápětí vrhl střemhlav na podlahu. Všichni se otočili jeho směrem. "Ježíši, vstávej ty nemehlo" řekla Sakura a společně s kašlajícím Sasukem tahala Naruta na nohy. "Co? Díváte se na mě, jako byste ještě nikdy nespadli" začal se rozčilovat Naruto. "A hele, mě ta škytavka přešla. Sláva pádům na zem!!!" zařval na celou místnost zrovna, když dovnitř vešel Hokage. Sakura o pár kroků ustoupila, aby si nikdo nemyslel, že k nim patří. "Pády na zem? Jo jsou dost legrační" zasmál se Hokage. "To mi připomíná jeden vtip. Je to tak…" svou větu již nedokončil, protože mu muž stojící vedle něj skočil do řeči. "Pane Hokage, jsme tu kvůli Chuuninským zkouškám, ne kvůli vašemu komickému výstupu." "Jo, jo, to já přece vím. Chuuninské zkoušky? Co to kruci je?" brblal si pod vousy.

Sen nebo skutečnost – 16. Díl

12. prosince 2010 v 0:03 | napsala Čiki-chan
A je tu další díl mého FFka. Prosím komentáře a kritiku, musím vědět, že je ještě důvod to psát =D.

  To je můj sen. Sen, který  se stane skutečností. Pořád přemýšlím nad jednou a tou samou věcí, říkám věci, které chci udělat, skládám sliby, které chci dodržet, ale…ale co jsem zatím dokázal? Nic. Má  máma zemřela a já nevím proč a nevím ani, kdo to byl. Má babička skončila v nemocnici, protože jsem tomu nedokázal zabránit. Na mysl mi stále přicházely ty stejné věci. Neustále se opakovaly, jako bych chodil v uzavřeném kruhu. Chtěl jsem to alespoň na chvíli zastavit, a tak jsem se rozhodl, že půjdu zkontrolovat Naoli.
  Přešel jsem chodbu až  k Naolininému pokoji. Potichu jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Na její postel dopadalo světlo měsíce, které mi odhalilo, že tam není. CO? Kde? Stalo se jí něco? Rychlí nával mých myšlenek přerušilo slabé zavrzání dveří. "Naoli, kdepak jsi byla?" zeptal jsem se jí. Přišlo mi, jako by její oči stříbrně zářili, ale připisoval jsem to bělavému světlu, které pronikalo do pokoje skrz okna. "Naluto" řekla téměř překvapeně. Upřeně jsem se na ni díval a čekal odpověď. "Měla jsem žížeň" usmála se slabě. Připadal jsem si trochu trapně. Sám občas chodím do kuchyně, když se vzbudím a potřebuji se napít. "Promiň" podíval jsem se na ni omluvně. "To je v požádku" věnovala mi svůj úsměv.

Sen nebo skutečnost – 15. Díl

5. prosince 2010 v 0:17 | napsala Čiki-chan
"Promiň Naoli. Přísahám, že nedovolím nikomu, aby ti ublížil. Přísahám, že už nikdy neselžu" složil jsem svůj další slib.
  Naoli mi usnula v náručí, a tak jsem ji odnesl do pokoje. Sám jsem chtěl jít do svého a přemýšlet nad osobou, o které se táta zmiňoval v dopise, ale hlas, který se ozval od schodů, mi to nedovolil. "Naruto, pojď prosím dolů, potřebuji s tebou probrat nějaké věci ohledně školy." "Jasně" řekl jsem a šel za Jamamotem do kuchyně.
  "Naruto, ty jsi měl nastoupit do školy zítra, ale kvůli událostem, které se staly, si chci s tebou o tom promluvit" začal. "To je v pohodě. To zranění už mě už nebolí, takže nevidím žádný důvod, proč bych neměl zítra nastoupit" odpověděl jsem. Vůbec to nebyla pravda. Téměř jsem omdléval bolestí a do žádné školy se mi nechtělo, ale…ale rozhodl jsem se, že už nebudu utíkat od problémů, které se mi připletou do cesty. Naopak. Postavím se jím zpříma a čelem a rozdrtím je. Díky této myšlence se mi povedlo vykouzlit na tváři falešný, bezstarostný úsměv. "Tak dobrá. Zítra nebudeš potřebovat nic jiného, než něco na psaní a kousek papíru. Učebnice bys měl dostat, ale přijdeme pro ně jindy, aby sis zase nepotrhal stehy" usmál se na mě. Odešel jsem do pokoje.

Naruto trošku naruby – 20. Díl – Comeback nebo propadák?

3. prosince 2010 v 21:09 | napsala Čiki-chan
Jsem si říkala, že píšu takový smutný  FF ,a tak jsem si řekla, že budu zase pokračovat v FF Naruto trošku naruby, a tak po dlouhé, dlouhé, hooooooooooodně dlouhé době další díl. Plosím komenty (teda spíš kritiku). K tomuto dílu budou i fun obrázky.

Prohozeno (povaha a techniky):
Sasuke - Sakura
Naruto - Hinata(jen trošku)
Lee - Shikamaru
Kiba - Akamaru(vzhled -  pes/člověk ne)
Shino - Ino
Choji - Neji
Kankuro - TenTen
Gaara - Temari

Sen nebo skutečnost – 14. Díl

27. listopadu 2010 v 13:06 | napsala Čiki-chan
Po dlouhé  době je tu další dílek mého FFka (neva, stejně to skoro nikdo nečte), takže prosím komenty a kritiku =).

  "Je mi smutno" řekla a objala mě. "Mně se taky stýská Naoli"  pošeptal jsem jí do ucha a oplatil jí objetí. Kdybys jen věděla, jak se mi stýská, kdybys jen věděla, jak jsem smutný,  že tu s námi máma nemůže být. Ale neřeknu ti to, protože kdybych to řekl, byla bys taky smutná. Kdybych to řekl, přitížilo by se mi mnohem víc. Ucítil jsem, jak mě něco studí na hrudi. Tentokrát to nebyl klíček od mámina šuplíku. Byly to slzy, které stékaly Naoli po tvářích. "Bláško? Plosím slib mi, že se tobě a babi už nic nestane. Slib mi to. Pžísahej!!!" křičela, ale já zarytě mlčel. Omlouvám se, ale tohle ti slíbit nemůžu, nemůžu ti to slíbit, když chci pomstít smrt mé matky. Když chci porazit toho muže, co zranil babičku. Nemůžu ti to slíbit, když chci trénovat až do padnutí, abych byl silný a mohl tak splnit slib, který jsem dal při východu slunce. Naoli přemohl spánek a usnula mi v náručí. Odnesl jsem ji do pokoje. Spala jako andílek. To mi připomnělo dopis, který třímal na dně mé kapsy. Zalezl jsem do pokoje a zamkl dveře. Vytáhl jsem dopis a začal číst:
 
 

Reklama