FF Amaya Yakushi

Poslední den Uchihy Itachiho

13. března 2011 v 0:06 | napsala Amaya Yakushi
Poslední den Uchihy Itachiho. Tak na tohle téma jsem už velice dlouho nečetla žádnou povídku (smích). Ta moje je velmi krátká, teoreticky by mohla mít i pokračování, ale nechce se mi psát, pokud není nikdo, kdo by si to chtěl přečíst. Nebudu tenhle úvod dál protahovat, protože by se nakonec mohlo stát, že bude delší než povídka, ale uznejte, bylo by to vtipný, ne. Takový vykecávání, obkecávání děje atd. a celá povídka by vlastně byla o ničem. Teda ne, že by moje kecy zrovna o něčem byly. Však to znáte, teda pokud mě znáte a teď mě napadá, že mě vlastně vůbec neznáte. No a už jsme u toho. Možná by se našlo pár lidí, co by si tuhle povídku rádo přečetlo, ale tenhle hrozně dlouhej a naprosto trapnej úvod je jistojistě odradí. Teď mě napadá, jestli bych ho nakonec neměla celej smazat, možná by to byl dobrej nápad, ale už se mi nechce. Píšu totiž strašně pomalu (průměrná rychlost asi 5 písmenek za minutku) Pokud to vydělíte počtem písmenek v textu..... dobře už končím. Na závěr bych chtěla upozornit, že jak už název napovídá moje povídka je pravděpodobně trošku depresivní. Jinak... mějte se smějte se a nezapomínejte na Narutovu oblíbenou větu :-).

Sbohem

19. ledna 2011 v 15:14 | napsala Amaya Yakushi
Posílám svoje první ff. Není to zrovna můj styl a nevím jestli je to dobré. Spíš dost depresivní.

      Dveře se rozletěli. Já s sebou trhla. Tohle jsem vážné nečekala. Zrovna jsem sedla k domácím úkolům. Proč musel přijít právě teď? Znechuceně se na něj podívám. "Co zase chceš ?" "Ehm, ehm, chtěl jsem se na něco zeptat, ale není to nic nutnýho, tak nic, přijdu později" s těmito slovy vycouval z pokoje a já zůstala stát jako opařená. Od té doby co rodiče umřeli chodil brácha do mého pokoje jenom proto, aby mohl začít ječet, že tam nemám uklizeno. (Asi se snažil chovat jako můj táta, ale moc se mu to nedařilo. Navíc je jen o 5 let starší než já, takže nemá sebemenší právo na mě řvát) Ale dnes to bylo jiné. Jeho oči vypadali jinak. Myslím, že se celou dobu jen snažil skrýt smutek a obrovskou beznaděj. Stejně jako já. Vždycky jsme si byli hodně blízcí, ale od smrti rodičů se uzavřel do sebe. Skoro jsme spolu nemluvili. Ale co mohl chtít? Vypadal, jako by měl na srdci něco moc důležitého. Musím ho najít a promluvit si s ním.
 
 

Reklama