Sen nebo skutečnost – 19. Díl

8. ledna 2011 v 21:41 | napsala Čiki-chan |  FF Čiki-chan
  A je tu další díl mého ff. Doufám, že se bude líbit =)

 
  Vyběhl jsem ze své skrýše, ale něco mě zarazilo… Na místě, kde měl stát můj nepřítel, nebyl nikdo. Jen tráva se lehce vlnila ve větru. Navíc, nejenže se ztratil muž, který po mně útočil, ale zmizeli i členové mého týmu. Bylo to, jako bych se ocitl v jiném světě, ve světě, kde existuji pouze já. Pak mi to došlo. Jiný svět, jediný existující člověk. Genjutsu. Uhnul jsem kunaii letícímu přímo proti mně. Bylo to ovšem zbytečné, protože vše okolo byla jen iluze, ale iluze, která mě může zabít. Chtěl jsem narušit proud chakry v mém těle, a tak zrušit protivníkův útok, ale bylo to mnohem těžší, než jsem si myslel. Ze všech stran na mě padaly kunaie a shurikeny. Věděl jsem, že uhýbat nemá cenu, že vše je prostě jen smyšlené, ale můj mozek to nechtěl přijmout. Čím dál tím víc jsem začínal nabývat pocitu, že proti tomuto genjutsu nemám šanci. Má domněnka se ještě prohloubila, když se přede mnou objevily dvě rudé oči barvy krve. Mé tělo ztuhlo na místě. Přestal jsem se jakkoli bránit. Prostě jsem tam stál a hleděl do očí, které pro mne znamenají smrt a která jsem z hloubi duše nenáviděl od prvního okamžiku, kdy jsem je spatřil a kdy mě připravily o katanu mé matky. Pak jsem už jen ucítil tvrdý úder, který už nebyl pouhou iluzí…

  Někdo mě praštil do břicha. Rána nebyla nijak silná, ale i tak mě to bolelo. Poprvé  za dlouhou dobu jsem si vzpomněl na jizvu na svém břiše. Když  mi ji doktor v nemocnici zašíval, řekl, že Naoli vyprávěla policistům, že její velký bráška je hrdina. Naoli mě vidí jako hrdinu? Musel jsem se pousmát. Sice jsem pořád vězel v tomhle obrovským vězení s názvem Nagatská škola, ale už jsem se cítil lépe, protože jsem si uvědomil jednu věc. Možná nejsem největší frajer a možná nemám obrovský svaly, ale i tak se můžu stát hrdinou. Jde jen o jednu věc: Nikdy to nevzdat!!! A to já už neudělám. Nestačí si jen myslet, že mám něco v genech. Musím prostě tvrdě dřít, protože když nebudu bojovat, nikdy nezjistím, že jsem mohl vyhrát. To říkám já Naruto Uzumaki, kluk, který nebere své slovo zpět!!!
  Na hlavě mi přistál pohlavek, který definitivně přerušil proud mých myšlenek. "Začni laskavě dávat pozor, protože jinak tě vyhodím z téhle hodiny!" zazněl mi u hlavy hlas, ze kterého jsem málem ohluchnul. "A-ano, promiňte madam" vykoktal jsem omluvu. "Hm" změřila si mě pohledem a vracela se ke své katedře. "Jak jsem říkala. Dějiny se učíme proto, aby se chyby, které se odehrály v minulosti, už neopakovali." "Ach ne, další test" zaskučel Henji vedle mě. "Takže si příští hodinu napíšeme, abych si ověřila, jak poctivě se naši minulost učíte" na tváři se jí objevil zářivý úsměv. Dějiny se učíme proto, aby se chyby, které se odehrály v minulosti, už neopakovali? To bylo poprvé, co jsem něco takového slyšel. Přišlo mi to jako s radami od starších lidí. Říkají nám, co máme dělat, ale ne proto, že by nás chtěli komandovat, ale proto, abychom neudělali stejné chyby jako oni. Udělali snad mí rodiče v minulosti nějakou chybu? Byla snad chyba, že se můj dědeček vzdal možnosti stát se Shinobi? Stala se snad proto má matka novým Shinobi? Dělala to vše, abychom nemuseli zažít to, co zažila ona? Dělala snad tohle všechno proto, aby napravila chyby, které v minulosti udělal její otec? V hlavě mi vířilo tisíc myšlenek, ale všechny vedli na stejné místo. Do minulosti mé rodiny.
  Ozval se zvonek a všichni se překotně hrnuli ven ze třídy. Jen já jsem tam chvíli zůstal sedět a čekal, až ve třídě nikdo nebude, protože jsem se potřeboval na něco zeptat.
  "Paní učitelko, mohu se vás na něco zeptat?" Dívala se na mě nedůvěřivě, ale já klidně pokračoval. "Chtěl bych si zjistit nějaké  věci z minulosti mé rodiny." "A pročpak?" zeptala se mě. Rychle jsem hledal něco, co bych mohl použít jako odpověď. "Víte" začal jsem. "J-já jsem moc nepoznal mého otce, protože umřel, když jsem byl malý…" nestihl jsem dokončit svou myšlenku. "A ty ses na něj nestihl zeptat své matky, kvůli tomu, co se nedávno stalo" dořekla za mě. Němě jsem přikývl a všiml jsem si, jak se jí změnil výraz ve tváři. Jako by se ona sama ztratila ve svých myšlenkách, které jí odvály do minulosti. "Zkus se zeptat na radnici, nebo na úřadě. Nebo se prostě zeptej babičky, jestli o něm něco neví. Taky je dost možné, že si tvá matka schovávala nějaké věci, nebo dopisy, které jí poslal. Lidé si totiž rádi nechávají věci, které jim připomenou příjemné chvíle, které v minulosti zažili, a vzpomínky, které jim vrátí odvahu" usmála se. Vzpomínky, které jim vrátí odvahu? Jela snad v ten večer máma pryč kvůli něčemu jinému, než byl nákup? Dozvěděla se snad nějak, že nám hrozí nebezpečí, nebo ji vzpomínky přiměli udělat věc, na kterou dlouho sbírala odvahu? Sice se na mne valily další otázky, ale už jsem si nepřipadal tak bezradný, protože jsem věděl, kde mám začít. A je možné, že mě to dovedu až k muži, o kterém se táta zmiňoval ve svém dopise. V jediném dopise, který jsem našel. Zatím.

Pokračování příště…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama