Sen nebo skutečnost – 10. Díl

13. listopadu 2010 v 22:45 | napsala Čiki-chan |  FF Čiki-chan
Další FF. Doufám, že se bude líbit J  
  "A plotože je ta cesta dlouhá, budu ti vyplávět, o čem se mi zdálo. Hihi. Začalo to tak, že v bazénu plaval mlož…" začala Naoli, ale já jí nijak nevěnoval pozornost, protože jsem se pohroužil do svých myšlenek…
  Kam kruci mohl zmizet ten deník?! Neslyšel jsem nic. Nikoho. Sakra! Byl jsem tak blízko, ale přišel jsem o to. Jsem zase na začátku, ale s jedním rozdílem. Teď vím, že moje máma byla Shinobi. Na to jsem úplně zapomněl!! Určitě to musí nějak souviset s její smrtí. Někdo ji chtěl zabít. Chtěl se jí za něco pomstít. Ale za co? Kdo? Pořád se na mě valí další a další otázky, ale nepřichází žádná odpověď. Mohl bych se zeptat babičky. Nemyslím si, že mi to bude chtít, ale za pokus nic nedám. Mohl bych jí požádat, aby mi ukázala, kde je škola, kam budu chodit. Jo, to bude dobrá záminka. Nejspíš bych přemýšlel dál, ale něco mě zarazilo.

  "Naoli, cos to říkala?!"  "Já? Žíkala jsem, že se mi zdálo, jak letí kniha oknem ven. Chtěla jsem se po ní jít podívat, ale z ničeho nic jsem se objevila na pouti s Jamamotem" opakovala svou poslední věty. Zvykl jsem si na to, že se jí zdává o věcech, které se mi staly, ale tohle se jí zdálo ještě před tím, než mi mámin deník vyletěl oknem. Co se to tu kruci děje?
  Takto zamyšlený nad všemi otázkami jsem došel až do parku. Na to, že bylo okolo druhé  hodiny odpoledne, tu bylo šero a prázdno. "Naoli víš jistě,  že je to tady?" zeptal jsem se nedůvěřivě. "Jasně, babi mi vysetlila cestu" podávala mi plánek. "Vidíš? Nejdžív jdeš tady, pak zahneš, jdeš tady, pak zahneš sem a pak sem, pak jdeš lovně a jsi tu. Vidíš je to snadný" usmívala se. "Fajn budu ti věřit. A co tu vlastně budeme dělat?" "Hlát si!" zajásala. "Fajn." Naoli svým hrát si myslela nejspíš jen sebe, protože se zabavila sama schováváním za stromy a stavěním domečků pro skřítky. Já se oproti ní trochu nudil, a tak jsem se šel podívat ke kašně uprostřed parku. Něco se v ní zalesklo. Katana? Ne. Podíval jsem se znova. Mámin deník. Co tu dělá? Chtěl jsem ho vytáhnout, ale všiml jsem si, že vedle něho plave vytržená stránka. Podíval jsem se na ni. Byla rozmočené a nešlo nic přečíst až na dvě věty: Mé dítě se stane mým následníkem. Stane se dalším Shinobi.

Jsem Shinobi. Jsem následníkem našeho rodu. To je možná důvod, proč jsem byl schopen bojovat, mám to v krvi. Řídil jsem se instinkty.
  Chtěl jsem vytáhnout celý  deník, ale zkoprněl jsem na místě. "Mě nikdy neporazíš!"  byla poslední věta, kterou jsem slyšel před tím, než jsem se zhroutil na zem.

Objevil jsem se znova před Konohou. Nebyl tam nikdo, kromě muže s šedými vlasy. "Konečně jsem tě našel Naruto. Pospěš si a běž si zabalit, protože za chvíli vyrážíme na misi do Oblačné* vesnice" řekl ten šedovlasý muž. "Jasně Kakashi" odpověděl jsem mu. Kakashi? Kde jsem to vzal. Běžel jsem domů a vzal to zkratkou přes střechy domů. Super pocit. Připadám si skoro, jako bych létal. Konečně jsem skočil na střechu svého bytečku. Vlezl jsem dovnitř přes balkón. Vzal jsem si batoh a zabalil si několik věcí, o kterých jsem si myslel, že je budu potřebovat.
  O deset minut později jsem stál před branou Konohy spolu se Sakurou, Sasukem a Kakashim. "Jsme tu všichni? Dobrá, tak vyrážíme." Rozběhli jsme se a vzdalovali se naší vesnici vstříc naší misi v Oblačné.

"Naluto, Naluto? Babi, on se furt neprobírá." "Hm, co se stalo?" zeptal jsem se a pomalu se sbíral ze země. "Naruto, konečně jsi vzhůru. Měla jsem strach, že se ti něco stalo" řekla babička a objala mě. Co tady vlastně dělá. Přece jsem šel na procházku jen s Naoli, nebo ne? "Co tady děláš babi?" "Bála jsem se o vás, protože jste dlouho nešli, a tak jsem vám šla naproti" odpověděla. Vypadalo to, že jí spadl kámen ze srdce, když se ujistila, že nejsem nijak zraněný. "Vždyť jsme byli pryč jen chvilku" namítl jsem a až potom si všiml, že na nebi už svítí plno hvězd. "Naoli, proč jsi mě nevzbudila?" "Já si hlála a nevšimla si tě. A když se začalo stmívat, tak jsem do tebe žduchala, ale ty ses nechtěl probrat" řekla omluvně a zatvářila se smutně. "Aha, promiň. Měli bychom už všichni jít domů. Nemyslíte?" řekl jsem a vyšel jako první. Babička a Naoli šli hned za mnou.
  Polovinu cesty jsem šel mlčky. Ale zvědavost mi nedala. Naoli byla kousek před námi, a tak jsem se babičky zeptal. "Babi?" "Ano?" "Co je pravdy na tom, že má máma byla Shinobi?" Babička se zastavila. "Kdo ti to řekl? Jak to, že o tom víš?!" ptala se a do očí se jí draly slzy. "Babi?! Co se děje?" 

*Já si to nemohla odpustit =)

Pokračování příště… 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 čajíček čajíček | E-mail | 14. listopadu 2010 v 13:04 | Reagovat

brutáál...honem dál :D

2 Čiki-chan Čiki-chan | 15. listopadu 2010 v 19:37 | Reagovat

[1]: arigato :-D snažím se ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama